• Historie

  • Území Moravy

  • Zemské barvy

  • Výsledky sčítání





  • Historie státoprávního a územně správního postavení Moravy.


    Historie je dědictvím, kterého se žádný způsob vlády a správy věcí veřejných nemůže zbavit.. Dějiny končí i začínají vždy dnes, byly právě takové jaké byly a mají to výhodu, že je nelze už nijak a ničím změnit Oproti tomu, výklady a pojetí dějin podléhají ideovému prostředí doby. V nich se pak často uplatňují tendence přizpůsobit obraz minulosti tomu nebo onomu ideologickému nebo politicko – kulturnímu úsilí daného prostředí a dané doby. Prezentují se jen ty události a úseky dějin, které vyhovují momentálním politickým cílům.
    Téměř sto padesát let naslouchalo několik generací výkladům dějin Moravy v pojetí českého národního obrození, podle něhož byly dějiny Moravy podávány a vysvětlovány z hlediska dějin Čech. Pokud chceme usilovat o objektivní pohled je potřeba vidět Moravu a Moravany také z pohledu Moravanů.


    První výslovná písemná zmínka o Moravanech pochází z roku 822. Tehdy Franský císař Ludvík svolal do Frankfurtu „ obecný sněm a hleděl – podle slavnostního zvyku – projednat s velmoži, které k sobě kázal svolat, všechny nutné záležitosti, které se týkaly prospěchu východní jeho říše. Na tom sněmu vyslechl vyslance všech západních Slovanů, to jest. Obodritů, Srbů, Veletů ,Čechů, Moravanů, Praedenecentů a v Panonii sídlících Avarů, kteří k němu vysláni byli s dary“.


    Mezi královstvím Moravanů a východní Římskou říší/Byzancí/ jako dvěma subjekty mezinárodního práva byla v roce 863 uzavřena dohoda. Císař Michael III. Vyšel vstříc žádosti Moravanů a vyslal na Moravu zvláštní politicko-kulturní misi vedenou Konstantinem Filosofem a opatem Metodějem. Její zásluhou se Morava stala kolébkou slovanské knižní vzdělanosti.
    Připojení Moravy k Čechám – uvádí se několik dat 1018, 1021, 1025, 1030, 1031,  nebylo žádným ideálním spojením ani dvou zemí, ani dvou částí pro tu dobu pomyslného národa, jak si někdy historikové romanticky představují, ale tvrdou středověkou skutečností se všemi průvodními rysy feudální dobyvačnosti, známými i z příkladů jiných, například dobytí Anglie Normany. Došlo k potlačování domácích vyšších a vládnoucích vrstev, k jejich podmaňování, zbídačování, odstraňování a k dosazování českých družiníků a velmožů i k potlačování domácích moravských politicko-kulturních tradic, které byly nové vládní moci na překážku.


    V roce 1055 Spytihněv II., vévoda Čechů, se jal uspořádat nově Moravské království. Sesadil knížata dosazená jeho otcem a odstranil okolo tříset představitelů vládnoucí moravské aristokracie, vyvlastnil jejich majetek a na jejich místa dosadil české velmože a úředníky.

    Římský císař Fridrich I.Barbarossa v roce 1182 rozhodl o zamezení snah českých vévodů vládnout na Moravě. Moravské markrabství stejně jako Čechy mělo být nadále udělováno jako léno Římského imperia. Vzniklá rovnoprávná diarchie Čech a Moravy představovala nadále jedno společné dynastické soustátí.

    Moravské  markrabství  koncem 13.století  mělo své zemské úředníky, v jejichž čele stál zemský hejtman / poprvé se uvádí v roce 1298/ své zemské sněmy a soudy.Pozemkové vlastnictví se zaznamenávalo v zemských deskách vedených v Brně, Olomouci /první zmínka v roce 1303, ve Znojmě a v Opavě.


    Jan Lucemburský, král Čech a markrabí Moravy, potvrdil Moravskému markrabství v roce 1311 všechny jeho svobody a práva, které mu zabezpečovaly jeho rovnoprávné postavení s Čechami v rámci lucemburského dynastického soustátí. Všechny zemské úřady samosprávy měly být na Moravě nadále obsazovány jen rodilými Moravany. S Čechami spojovala Moravu osoba společného panovníka /personální unie/ a povinnost společné obrany. Osoba společného panovníka nebyla na překážku mezinárodněprávní subjektivity země, jak to dokládá udělování markrabství jako léna Římským impériem.V roce 1323 se Jan Lucemburský zavázal, že daně z Moravy bude požadovat jen vyjímečně a že nebude cizincům pronajímat nebo odstupovat žádný hrad.


    V roce 1348 Karel IV., král římský a král Čech, markrabí Moravy z moci krále římského zrušil lenní vazbu markrabství na Impérium a rozhodl, aby Olomoucké biskupství, Opavské vévodství a Moravské markrabství byla do budoucna podle práva vázána na krále Čech a Korunu Českého království. Nový státoprávní pojem byl nadřazený Českému království, s nímž jej nelze ztotožnit, neboť termín Koruna byl synonymem pro celé soustátí v čele s králem Čech. Zemské desky, do kterých se zaznamenávaly všechny majetkové a pozemkové vlastnictví byly soustředěny do Brna a do Olomouce.


    V roce 1462 císař Fridrich III. na žádost Jindřicha z Lipé, nejvyššího zemského hejtmana Moravského markrabství a maršálka Království českého, jakož i na žádost stavů markrabství, změnil v erbu Moravy šachování orlice ze stříbrně /bíle/ červené na zlato /žlutě/ červené. Tato změna však nebyla přijata a potvrzena moravským zemským sněmem.


    Za vlády Jiřího z Poděbrad krále Čech a markrabího Moravy byla v roce 1464 zrušena lenní vazba markrabství na krále Čech a Korunu Českého království. Markrabství bylo ztotožněno s celou Moravskou zemí v čele s její samosprávnou stavovskou korporací vedenou moravským zemským hejtmanem.


     V roce 1480 na návrh moravského zemského hejtmana Ctibora Tovačovského z Cimburka se zemský sněm Moravského markrabství usnesl, aby zápisy do moravských zemských desek se nadále prováděly v jazyce přirozeném na Moravě.Ten byl na Moravě včetně svých specifických prvků pokládán za přirozený jazyk moravský /idioma moravicale/. Ctiborem Tovačovským z Cimburka byla sepsána i první moravská ústava v které se píše, že “ Morava byla vždy svobodná, jakkoliv od království a koruny moravské padla, žádnému pánu ani které zemi podmaněna nebyla“,


    V 16. století představoval nejvyšší zemský orgán moravský zemský sněm, který měl právo povolovat berně, měl samostatnou moc pokud šlo o zemská práva a zemské zákonodárství a střežil moravské svobody. V čele země stál zemský hejtman s dalšími úředníky. V zahraničí byla Morava chápána téměř jako samostatná stavovská republika


    Počátkem 17.století z iniciativy Karla St. ze Žerotína se Moravané osamostatnili a dočasně se odklonili nikoliv od Koruny, ale od krále – markrabího Rudolfa II. a vznikla konfederace Moravy Uher a Rakous, v jejímž čele stál uherský král Matyáš II. přijatý v roce 1608 za moravského markrabího. Matyáš tehdy přiznal moravským stavům právo zákonodárné a to i bez souhlasu panovníka-markrabího, dále právo zemského sněmu vypovídat válku a uzavírat mír a bránit zemské zřízení i zbraní, kdyby je panovník porušoval. Tato iniciativa byla výsledkem rozhořčení nad postupem českých stavů a jejich postojem v minulosti k Moravě.


    Bitvy na Bílé Hoře se v roce 1620 zúčastnilo na čtyřitisíce mužů moravského vojska a vedl je Jindřich z Thurnu mladší a Jindřich Šlik. Po zmateném útěku českých vojsk z Bílé Hory, byl to jedině tento moravský pluk, který do posledního muže hájil povstání, zosnované protestantskými stavy v Čechách.


    V roce 1628 Římský císař Ferdinand II., král Uher a Čech, markrabí Moravy atd, potvrdil novou ústavu Moravského markrabství a 140 listin a privilegií Moravy včetně privilegia římského krále Fridricha /1212/, Jana Lucemburského/1313/ Karla IV./1348, 1355, 1355, 1366/,císaře Fridricha III./1462/, Jiřího z Poděbrad a dalších.Ústava zabezpečovala rodu Habsburků dědičné právo na Moravské markrabství.


    Po vítězství pruského krále Fridricha II. nad královskými sbory v roce1742 byl ve Vratislavi ujednán mír, v němž Marie Terezie, resp.Koruna Českého království ztratila ve prospěch Pruska právní nároky mimo jiné na Branibory a Slezsko kromě tzv. rakouského či moravského Slezska.


    Za vlády Marie Terezie, královny Uher a Čech, markraběnky Moravy atd,  v roce 1749 Moravské markrabství stejně jako jiné země habsburské monarchie bylo v oblasti vojenské, politické, soudní i finanční podřízeno centrálním úřadům ve Vídni. Koruna Českého království pozbyla praktického významu.


    V roce 1763 bylo zřízeno Moravské zemské gubernium v čele se zemským hejtmanem Moravského markrabství, který se stal zároveň předsedou zemského sněmů a zemského výboru. Moravskému zemskému guberniu byla svěřena samospráva v záležitostech politických, daňových a finančních, vojenských, obchodních mincovních, zdravotnických, hornictví a veřejné bezpečnosti


    Olomoucké biskupství bylo v roce 1777 povýšeno na arcibiskupství a stalo se na Moravě metropolitní i pro nově zřízené biskupství v Brně. Na místě proponovaného biskupství v Opavě byl zřízen generální vikariát.


    V roce 1782 Císař Josef II. sloučil Moravu a moravsko-rakouské Slezsko v jediný politický celek v rámci Rakouské monarchie, zemi Moravské Slezsko. Sídlem zemského hejtmana a hlavním městem bylo Brno.V čele samosprávy země Moravy –Slezska stálo moravské – slezské gubernium.


    Římský císař Leopold II.,král Uher a Čech, markrabí Moravy, atd císařským reskriptem v roce 1790 svolal a obnovil zemský sněm Moravského markrabství. Sněmu předsedal sněmovní direktor a moravsko-slezský gubernátor. Moravskému zemskému sněmu byla navrácena moc zákonodárná a vládní, zatímco výkonnou si podržely zeměpanské úřady panovníka.


    V roce 1848 bylo zrušeno moravsko-slezské gubernium a uskutečnilo se utvoření nového zemského sněmu a zemského výboru Moravského markrabství. O rok později podle nového zřízení Rakouského mocnářství zanikla platnost ústavy Moravského markrabství, zůstal však zachován moravský zemský výbor. V rámci centralizace se Moravské markrabství podobně jako jiné země mocnářství stalo korunní zemí mocnáře a provincií monarchie.


    V únoru 1861 byly přijata Ústava Rakouské monarchie, která podávala soubor zemských zřízení. Působnost nového zemského sněmu Moravského markrabství a moravského zemského výboru byla taxativně vymezena v oblasti zákonodárné a správní. V čele zemského výboru stál opět moravský zemský hejtman. Výbor měl výkonnou a samosprávnou funkci. Zemský místodržitel nebyl však odpovědný zemskému sněmu.

    V roce 1865 v rámci programu federalizace Rakouské monarchie byla zrušena únorová ústava a Vídeň zahájila přímé jednání se zemskými sněmy včetně sněmu Moravského markrabství. Dva roky poté byla  přijata nová prosincová ústava liberálního ducha, ale centralisticky pojatá


    V roce 1908 bylo Moravské markrabství správně členěno na města s vlastním statutem/ Brno, Olomouc, Znojmo, Jihlava,Kroměříž, Uherské Hradiště/ a na 34 okresy. Zemský sněm Moravského markrabství v čele se zemským hejtmanem měl 151 poslanců. Moravský zemský výbor, jemuž předsedal rovněž zemský hejtman, se ve svých referátech staral o zemskou správu, zemský majetek a podniky, zemědělství živnosti a průmysl, zdravotnictví, veřejnou bezpečnost, vojenské záležitosti v zemi, vzdělání a vyučování, vědu, literaturu a umění, veřejné stavby a dopravu a zemské daně.


    V září 1918 se s tichým souhlasem dohodových mocností se ustanovila tzv. zatímní československá vláda s Masarykem jako prezidentem, předsedou ministerské rady a ministrem financí, Eduardem Benešem jako ministrem zahraničí a ministrem vnitra a Milanem Rastislavem Štefánikem jako ministrem války.Tato vláda vystupovala nyní jako jediný legální představitel a mluvčí obyvatel zemí Koruny české a Slovenska. Ještě před tím vznikl 13.července 1917 v Praze v souladu s Masarykovou zahraniční akcí Národní výbor československý, jako vrcholná domácí instituce.. Zemský sněm Markrabství moravského nezasedal a o připojení Moravy k novému státu československému ani nejednal ani nerozhodl. Přičlenění Moravy k republice československé bylo výsledkem revolučního aktu, který provedli zemští a říšští poslanci, zvolení za české strany na Moravě při posledních předválečných volbách, zasedající v Národním výboru. Nově zřízené ministerstvo vnitra Československé republiky  od samého začátku mělo snahu zemské zřízení nahradit krajským. Na Moravě odmítaly snahy nahradit zemské zřízení svorně takřka všechny politické strany a veškerý denní tisk s odůvodněním, že by Morava jako samostatný historický útvar s tisíciletou tradicí zanikla.


    Definitivní ústava přijatá v únoru 1920 rozhodla proti zemskému zřízení. Zákonodárnou moc svěřila dvoukomorovému Národnímu shromáždění Republiky Československé, složené z poslanecké sněmovny a senátu a potvrdila neexistenci zemských sněmů. Nový stát byl tzv. župním zákonem č.126 Sb.zák. a nař. z 29.února 1920 správně rozdělen na župy a na okresy. Z původní Moravy tak v Československé republice nakonec zůstal jen znak na velkém a středním znaku Československé republiky. Zemské vlajky byly zrušeny a jejich užívání zakázáno. Zákon o župním zřízení měl vstoupit v platnost do tří let. Proti jeho uvedení do praxe však stále vládl veliký odpor.


    Župní zřízení vstoupilo od 1.ledna 1923 v platnost, ale pouze na území Slovenska. Vývoj nakonec v roce 1927 vyústil v přijetí zákona o organizaci politické správy, který se vracel zpět k zemskému zřízení. V celé republice se politickými úřady s povšechnou působností staly v první instanci okresní úřady a ve druhé instanci zemské úřady. V Brně byl zřízen Zemský úřad pro Zemi moravskoslezskou, která vznikla spojením Moravy a Slezska. V Zemi moravskoslezské existovalo čtyřicet pět okresních úřadů. Nejvyšším článkem územní samosprávy byla  zemská samospráva. Nejvyšším orgánem zemské samosprávy v Zemi moravskoslezské bylo šedesátičlenné Zemské zastupitelstvo. Funkční období členů zastupitelstva bylo šestileté, jeho předsedou se stal z titulu svého úřadu zemský prezident. Zemské zastupitelstvo volilo ze svých řad Zemský výbor, jenž měl dvanáct členů. Také jemu předsedal zemský prezident.Zemský prezident zastupoval Moravskoslezskou zemi navenek jako právnickou osobu a podepisoval písemnosti, vydané jejím jménem. Působnost Zemského zastupitelstva se dělila na činnost hospodářskou a správní, normotvornou, na působnost ve správním soudnictví a na působnost poradní a iniciativní


    V roce 1939 byla Morava začleněna do protektorátu Čechy a Morava. Zemská správa podléhala úřadům Německé říše

    Po válce nové Československo obnovovalo svůj život na zemských principech, zemské instituce se konstituovaly takřka ve všech oblastech veřejného života. Jen místo prvorepublikových orgánů státní správy se moci ujímaly národní výbory, Zemský národní výbor pro Zemi moravskoslezskou se ustanovil  v roce 1945 bezprostředně po skončení válečných operací na Moravě.


    Po parlamentních volbách, které proběhly 26.května 1946 získali komunisté vliv také na Moravě. Výsledky voleb se promítly i do vedení a činnosti národních výborů, včetně Zemského národního výboru pro Zemi moravskoslezskou, jehož novým předsedou se stal 31.července 1946 člen KSČ a šéfredaktor jejího moravského deníku Rovnost František Píšek,. Zemský národní výbor pro Zemi moravskoslezskou se tak změnil z obránce zájmů země a jejích obyvatel v poslušný nástroj pražské vlády, vedené předsedou KSČ Klementem Gottwaldem.


    Výsledkem komunistických představ o centralizaci moci bylo kromě jiného zrušení zemského zřízení a zavedení členění republiky na kraje. Definitivní podobu krajského zřízení schválila vláda Československé republiky na svém zasedání 30.listopadu 1948. Rozhodla o zřízení osmi krajů v Čechách, pěti krajů na Moravě a šesti krajů na Slovensku. Země moravskoslezská byla rozdělena na kraj jihlavský, brněnský, gottwaldovský, olomoucký a ostravský, přičemž ani jejich hranice nerespektovaly bývalé hranice zemské. Největší změnu znamenalo rozšíření jihlavského kraje hluboko do Čech.


    Prvním lednem 1949 zmizely Morava a Slezsko po téměř tisícileté existenci z mapy Evropy.Národní shromáždění Československé republiky podle rozhodnutí Komunistické strany Československa odsouhlasilo zrušení členění státu na země, zrušení zemského zřízení včetně zrušení Moravskoslezské země.


    Národní shromáždění schválilo dne 9.dubna 1960 zákon o reorganizaci územní správy. Podle něj se počet krajů výrazně snížil, na území Moravy a Slezska vznikly dva celky Severomoravský a Jihomoravský kraj. Ani při jejich projektování nebyla respektována historická hranice.


    Za pražského jara v roce 1968 byl z iniciativy poslanců Jihomoravského kraje a nově založené „Společnosti pro Moravu a Slezsko“ podán „Návrh na státoprávní a územní uspořádání Československé republiky,“ která se měla stát trojdílnou federací tří státoprávních a rovnoprávných subjektů Čech, Moravy se Slezskem a Slovenska. Snahy Moravanů byly potlačeny a stát byl uspořádán na nacionálním principu dvou hlavních národů Čechů a Slováků, na historickém anachronismu českého a slovenského národního obrození 19.století. Parlamentem České socialistické republiky se stala Česká národní rada, podle jednostranných představ nástupkyně Českého zemského sněmu před rokem 1918, ve skutečnosti však také bývalého Moravského zemského sněmu a Slezského zemského sněmu. Tvořili ji nejen poslanci z Čech, kteří měli většinu, ale též poslanci zvolení na Moravě a ve Slezsku.


    Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky ze dne 9.5.1990 přijalo usnesení, ve kterém se uvádí:“ Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky považuje zrušení Země moravskoslezské od 1.ledna 1949 v rámci nového územně správního uspořádání za akt nespravedlivý a poplatný totalitní byrokratickocentralistické praxi, za krok, který byl v rozporu s principy demokracie a samosprávy a který tak podstatně přispěl k deformovanému vývoji československé společnosti.Vyslovuje proto pevné přesvědčení, že ústavní uspořádání republiky, které vzejde z jednání svobodně zvolených zákonodárných sborů, tuto nespravedlnost napraví…“


    Ve volbách v roce 1990 bylo zvoleno do České národní rady 22 poslanců Hnutí samosprávné demokracie – Společnost pro Moravu a Slezsko. Poslanci HSD-SMS předložili v srpnu 1990 návrh zákona o zemském zřízení. Předsednictvo ČNR, kde mělo převahu OF jej ve výborech zamítlo.
    V září 1990 byly předsedkyni ČNR Dagmar Burešové předloženy petice občanů požadující rehabilitaci Země moravskoslezské, které podepsalo více jak 630 000 osob. K jejich přání nebylo přihlédnuto.


    V březnu 1991 byl předložen upravený návrh zákona o zemském zřízení. Tento návrh byl předsednictvem ČNR také zamítnut.


     V roce 1995 poslanci Českomoravské strany středu /vznikla sloučením HSD-SMS a LSU/ podali návrh zákona o vytvoření vyšších územních samosprávných celků v ČR/varianta pěti zemí/ -byl odmítnut Poslaneckou sněmovnou ČR při prvním čtení.


    V roce 1997 přijala poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ústavní zákon č.347/1997 Sb. O vytvoření 14 vyšších územních samosprávných celků /VÚSC/ - krajů v České republice.


    Dne 1.1.2000 vstoupil v platnost zákon, který rozdělil území České republiky na 14 krajů stejných, jaké zavedl komunistický režim v roce 1949.

    - Nahoru -




    Území Moravy

          „Morava, něm.Mahren, lat.Moravia, markrabství říše Rakousko-Uherské. Prostírá se v těsném sousedství království Českého mezi 32 47 58“ a 36 12 57“ východní délky od ostrova Ferra a mezi 48 40 20“ a 50 14 16“ severní šířky. Nejsevernějším místem jest vrch Červené Bahno /Rote Sumpfe,1104 m.n.m./, nejjižnějším cíp Starkovského lesa /151m./ jižně od městyse Lanžhota, nejvýchodnějjším vrch Březina /831m./ nad Kopanicí Březinskou na hranicích uherských a nejzápadnějším les Topil / 538 m./ západně od vesnice České Olešné. Nejzazší místa od severu k jihu jsou od sebe vzdálena 175 km, nejzazší místa od východu k západu 246 km.“

    - Nahoru -




    Moravské zemské barvy

          V úvodu je potřeba uvést v minulosti i v současnosti platnou vexilologickou zásadu, že vlajka má obsahovat barvy, nebo alespoň hlavní barvu znaku.
          Historickou skutečností je, že privilegiem  ze dne 7. prosince 1462 římský císař Fridrich III změnil v erbu Moravy šachování orlice ze stříbrně (bíle) červeného na zlato-červené. Toto priviligeum však nevešlo v platnost, neboť nebylo potvrzeno žádným  českým králem. Podle některých historiků bylo důvodem obava, že v období, kdy papež zrušil jihlavská kompaktáta, a tím nepřímo zahájil boj proti českému králi by potvrzení tohoto privilegia mohlo symbolizovat odtržení Moravy od zemí Koruny české. Až po 166 letech císař Ferdinand II. po bitvě na Bílé hoře potvrdil 26. června1628 moravským stavům 140 zemských privilégií, mezi nimiž je uvedeno i privilegium Fridrichovo, přesto i tato skutečnost neměla vliv na změnu barev znaku Moravy ve velkém znaku habsburské monarchie.
          Po zrušení České dvorské kanceláře, poslední instituce někdejšího Českého království, se však právní postavení Moravy zásadně změnilo. Zanikla podřízenost českému králi, titul českého krále a moravského markraběte se v titulu rakouského císaře dostal na stejnou úroveň. Proto na základě Fridrichova privilegia  císařským dvorským dekretem z 31.července 1807,  bylo moravským stavům za jejich věrnost, prokázanou v době nepřátelského vpádu povoleno nošení uniforem „podle zemských barev“ – červené, modré a zlaté. Přesto že v nejvyšších symbolech mocnářství, ve velkém a středním znaku, zůstávala moravským zemským znakem orlice v červenostříbrné podobě v modrém poli,  moravské zemské orgány používaly orlici zlatočerveně šachovanou a žlutou a červenou barvu užívaly jako moravské zemské barvy v emblémech, na praporech  a na  zemských budovách.
          Právního uznání se  změna moravského zemského znaku dočkala až vyhláškou ze 3.listopadu 1915 vydanou ministerským předsedou na základě císařského rozhodnutí z 11.října téhož roku.
          Moravské zemské barvy žlutá, červená a modrá však oficiálně platily pouze do roku 1920, kdy právě  v souvislosti s přijetím ústavního zákon č. 121 z  29.února 1920 a nikdy nerealizovaného „ župního zákona“ č. 126 Sb. z téhož dne byly moravské zemské barvy zrušeny a používání červenožluté moravské zemské  vlajky bylo zakázáno.

    - Nahoru -




    Výsledky sčítání

    Datum sčítání: 3.3.1991
    Celková populace: 10 298 731
    Odhad 1993 (30.6.): 10 328 017

    Národnostní složení podle sčítání 1991
    Česká 81,3%
    Moravská 13,2%
    Slovenská 3,0%
    Polská 0,57%
    Německá 0,46%
    Slezská 0,42%
    Romská 0,33%
    Jiná 0,48%
    Nezjištěná 0,24%

    V 7 okresech převažuje národnost moravská: Hodonín, Brno-město, Brno-venkov, Vyškov, Břeclav, Blansko, Kroměříž moravská národnost převažuje také na území Jihomoravského kraje vcelku.

    Jihomoravský kraj Severomoravský kraj
    Národnost Zastoupení Zastoupení
    Česká 982 528 1 449 996
    Slovenská 36 784 87 968
    Moravská 1 015 004 300 998
    Slezská 1 177 41 902
    Jiná 13 374 80 474
    Celkem 2 048 867 1 961 338

    Vzhledem k tomu, že uvedené kraje nezahrnují celé území Moravy a Slezska, stojí za zmínku, že se také někteří občané okresů Svitavy a Jindřichův Hradec přihlásili k národnosti moravské:

  • Svitavy: 9821

  • Jindřichův Hradec: 3998
  • Souhrnné údaje:

    Z výsledků sčítání vyplývá, že k národnostem moravské a slezské se přihlásilo 13,62 % obyvatel ČR (13,2 % k moravské a 0,42 % ke slezské), tzn. přes 1 402 000 občanů. Z obyvatel Jihomoravského a Severomoravského kraje (které však nezahrnují celé moravskoslezské území) se přihlásilo k národnostem moravské a slezské 1 359 081 občanů - 33,89 % obyvatel (k moravské 1 316 002 - 32,82 %, ke slezské 43 079 - 1,07 %).
    V 7 okresech i v celém Jihomoravské kraji převažuje moravská národnost.

    Výklad:

    Přes 150 let vytrvalé české propagandy a nátlaku směřujícího k vykořenění moravské a slezské národní identity se statisíce občanů přihlásily ke své skutečné národnosti. Právo přihlásit se svobodně k jakékoliv národnosti zaručuje Listina základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky. Přesto se české úřady, statistiky a sdělovací prostředky snaží zpochybnit identitu Moravanů a Slezanů. Oficiální statistiky zahrnují Moravany a Slezany do Čechů, některé uvádějí "Češi + Moravané + Slezané" ve významu jedné identity.

    - Nahoru -